VIP sumo párty

Tak jasně, že jsem souhlasila, něco takového jsem si nechtěla nechat ujít. Tahle rodina mi nechala na začátku roku ušít speciální jukatu ze "sumo látky". Každá škola, a někdy i oblíbený sumista, má svůj merch, který dostane exkluzivně ten, který sumo finančně podporuje.

A tohle byla jedna z akcí, kde lze tyto věci pořídit. Nejdřív jsme se ale musely patřičně obléct do kimon, do kterých nás oblékla mamka kamaráda u nich doma. Při oblékání na bambusových rohožích tatami jsme koukaly na polední sumo zápas té sezony. I když se v zápasnících moc nevyznám, vím že jejich favorit ten den nic nevyhrál.

Moc jsme nestíhaly a při čekání na vlak se manželce mého kamaráda stalo, že zapomněla omijage (dárek) na stanici. V tu dobu, když si vzpomněla, jsme byly už dávno pryč. Volala tedy na danou zastávku a prosila je, zda by se tam podívali a tašku s dárky jí schovali u turniketů v kanceláři. A jelikož se v Japonsku skoro vůbec nekrade, taška tam zůstala nedotčená. Mě nicméně více zaráželo to, že se tam vůbec dá dovolat a ještě k tomu se domluvit s pracovníkem na zastávce a to v Tokiu, aby vše zkontroloval a schoval. Nechci vědět, jak nepříjemné by bylo podobnou službu využívat v Česku... a jestli existuje, asi chápu proč o ní nevím a nevyužívám ji.

Jelikož přijít s prázdnýma rukama na akci je docela faux pas, Eriko byla značně nervózní, ale vrátit bychom se nestihli. Navrhovala jsem jí ať to hodí na mě, že když něco ztratí "gajdžin", neboli nevybíravě řečeno cizinec, je to víc pochopitelné a lidé budou v mírnější a nebude to tak trapné.  Ale jako zodpovědná japonka to odmítla a byla připravena přijmout to, co by mohlo následovat.

Přijeli jsme na místo akce, která se konala ve velkém sále hotelu. Tam mě čekal velký bufet se vším co si můžete představit, ač už byl z půlky vyjedený, protože vše bylo zadarmo pro hosty. Eriko se ještě stihla omluvit, že zapomněla omijage, a že jim je ještě dodatečně pošle.

 Seděli jsme u velkého kulatého stolu s číslem 4 (to je sice mé oblíbené číslo, ale v Japonsku značí smrt, protože se vyslovuje stejně. Proto mě překvapilo, že toto číslo tradičně nevynechaly. Byla jsem tam byla jediná cizinka... taky jsem byla nervózní, cítila jsem ty pohledy lidí. Jeden starý pán u našeho stolu se mě ptal, jestli mám ráda sumo. Tak jasně, co mám odpovědět? Vím, že to byla jen přátelská otázka, ale najednou jsem začala přemýšlet nad tím, jak málo o tom vím narozdíl od jiných témat, a modlila jsem se ať se mě neptají na žádné další detaily, jako kdo je můj oblíbený zápasník a podobně.

Být takovým sponzorem suma je velká a drahá věc, tito lidé každoročně posílají mnoho peněz na podporu škol a zápasníků. Tenhle koníček se pak v rodině dědí a předává se z generace na generaci. Je to taková rodinná hrdost, být v takovéto společnosti. A díky tomu existují takovéhle akce. Kromě toho se můžete jít podívat i na tréninky svých oblíbenců a máte první místa v první řadě hned u ringu, kde podle slov kamaráda "cítíte pot zápasníků".

A jsou tady... přišily na řadu hlavní hvězdy, ještě zahřáté z posledního zápasu tohohle roku. Oblečené do stejně barevných jukat, jako týmový hráči. Ale hrát jsme museli i my, a to kámen nůžky papír... nečekaně.

Vítězové dostali věcné ceny! Ona látka, kterou jsem na začátku roku dostala na jukatu, zarámovaná kaligrafie, vějíře s kaligrafií, ručníky a další předměty.

Jak se poznalo kdo vyhrál? Prostě se mu muselo věřit. Ale nutno říct, že skoro všichni něco dostali a to tam bylo aspoň padesát lidí.

Dokonce i já, a to na třetí pokus! No jenže co si vybrat? Nejzajímavější a nehodnotnější mi přišly otisky rukou zápasníků s autogramem. Třeba budou mít později velkou cenu!

Při té příležitosti jsme se všichni vyfotili. Sumisté v různě barevných kimonech byli hlavní zápasníci, narozdíl od těch, kterí měli svítivě růžový "stejnokroj". Samozřejmě to byly všechno vážené celebrity, které jsem si já nedokázala pořádně zařadit. Naposledy jsem je viděla v televizi, pouze ve spodním prádle, a neznala jsem je tak dlouho, abych věděla kdo je kdo. Ale Eriko mi pomohla vším proplout bez problémů, mluvila především ona a já se jen usmívala.

Celá akce uběhla dost rychle. No přece jen jsme přijely pozdě... Ale byl to zážitek! Teď jsme ještě potřebovaly se převléct z upnutých kimon do pohodlného oblečení a světe div se, měli tam na to šatnu. Eriko na to už měla připravený kufr. Na cestu domů nám svítil zábavní park s horskou dráhou, který byl hned u metra naproti hotelu. 

No a já se připravovala na další den na cestu na Izu. Nejdříve jsem ale měla v plánu se zastavit v Atami za kamarádkou...